REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Napadlo by vás někdy, že budete autorkou divadelních her?
Ne. Do podzimu 2014 jsem neměla zdání.
Jaký impuls vás donutil k tomu si sednout a začít ji psát?
Začalo to v září 2014, když jsem byla s mužem na dovolené a přišla mi SMS od Kristýny Bielicové, která tady u nás v Doubravici organizuje činnosti pro děti a je se mnou v obecním zastupitelstvu. Viděla, že naší obci chybí divadlo (býval tu ochotnický spolek), a měla pocit, že by bylo dobré, kdybychom na vsi zahráli (někdo nějak) vánoční hru. A protože se na vsi o mě ví, že píšu, tak se obrátila na mě.
Kolik času jste měla na sepsání divadelní hry?
Měsíc? Možná méně. Ale vyšla jsem z jedné ze svých vánočních povídek, to pomohlo. No a pak už jsem si jen vzpomněla na všechny svoje prožité Vánoce, na to, co mi vykládala maminka a kamarádky... A příběh byl na světě. Jmenovalo se to Takové obyčejné Vánoce, a skutečně jsme to hráli 20. prosince u nás na vsi v hostinci U Hrdinů.
Takže došlo díky vám a paní Bielicové k obnovení činnosti tamního ochotnického spolku?
No, obnovení... On ho už nikdo nepamatoval. Paní Bielicová sice chtěla divadlo hrát, ale čekala v té době svého druhého syna, organizovala x dalších věcí, takže jsem se tak nějak stala principálkou já. Název Doubravičtí ochotníci jsem vymyslela snadno - jsme z Doubravice a jsme ochotníci… Jinak o těch původních nevím nic víc, než že na půdě obecního úřadu po nich zbyly nějaké kulisy.
Kolik ochotníků bylo ochotných hrát v Doubravici divadlo v roce 2014?
Bylo nás na začátku dohromady šest: já, Lucie Baliharová, její dcera Anežka, Vlasta Hornych, Gabriela Lašťovka a Dana Paulová. Představení bylo velmi úspěšné, lidé o něm doteď mluví, smáli se skoro pořád. Napsala jsem pak další hru, začali jsme ji zkoušet, ale už bez Anežky, neměla čas. Jenže pak se ukázalo, že čas nemá ani Vlasta Hornych. K ničemu to nevedlo - vlastně jsme tak ztratili rok. Ono je to opravdu těžké, sladit diáře tolika lidí! Takže na podzim 2015 Vlasta odstoupil a já se rozhodla napsat hru pro nás čtyři zbývající - protože jsme měly rády zkoušky a společná setkání a chtěly jsme hrát. Tak vznikly kvasnicové lázně Maják.
Takže vaše hry jsou šité na míru vašim hercům?
V této hře určitě. Už jsem je měla v očích, když jsem hru psala :-) Věděla jsem, kdo co umí, krásně to vyšlo.
U předchozích dvou her tomu tak nebylo? Jak se rozdělovaly role?
Nebylo. Jednak proto, že jsme se tehdy jako herci neznali, a jednak proto, že odstoupil ještě jeden muž, který původně chtěl hrát. A tak mi tehdy nezbylo, než k funkci autorky, scénáristky a režisérky připojit i roli dědečka Rudolfa… Věřte mi, že jsem se jako dědeček moc necítila! Ovšem Lucka s Gábinou se tehdy našly - jsou skvělé komické duo.
Ochotnické divadlo není však jen o hercích, ale i podpůrném týmu a zázemí. Máte své fanoušky, kulisáře, osvětlovače, kritiky a odpovídající zázemí v Doubravici?
No, kritiky tu rozhodně máme, ale jsou laskaví. Kulisáře ani osvětlovače nemáme (ten osvětlovač fakt chybí), ale zato máme Kateřinu Hornychovou, která nám pomáhá s tvorbou kulis - já to vymyslím a ona to udělá:-). Zrovna na představení Majáku nám všem namalovala nádherná trička! A nejen to. I ubrus "louku" a všechny naše lázeňské plakáty. Podpořili nás i v místní hospodě, kde nás nechali zkoušet v jejich sále (hostinec U hrdinů, tehdy pod vedením Honzy Štěpána). Rozhodně se ale lidé o nás zajímali, vyptávali se a těšili se na premiéru - a pak na ni i přišli!
S divadelní hrou Maják jste však vyrazili i do světa... Jedno představení se odehrálo v prostorách Domova sv. Josefa v Žirči. Jak se vám hrálo v cizím prostředí?
Dobře, bylo tam místo a oproti hospodě i světlo... To víte, netušili jsme, kdo přijde. Já jsem myslela, že je to jen představení pro klienty Domova, ale mohli přijít i lidé ze vsi a pár jich skutečně přišlo. Navzdory tomu, že jsme (ve svém přesvědčení, že to pro ostatní není) představení vůbec neinzerovaly, ani o tom s nikým prakticky nemluvily.
V úterý 9. února budou moci hru Maják zhlédnout i královédvoráci v budově místní ZUŠ. Podtitul hry je kvasnisové lázně. Téma je místní nebo jste si ho dovezla z cest?
Já ani nevím, jak mě to napadlo. Je to blbina, ale víte co? Čím víc jsme toho na to téma vymýšlely, tím skutečnější nám to připadlo! Já bych se vůbec nedivila, kdyby někdo někde kvasnicové lázně nakonec opravdu provozoval! Víte, my jsme žádná z nás nikdy v lázních nebyly. Nehrála bych si s opravdovými fakty - pro jistotu :-).
Takže hru, vtipy a zápletky jste vymýšlely společně?
Já jsem vymyslela téma, osoby, příběhy a rámce konverzace. Pak jsem to vybalila na holky a nechala je, ať se s tím sžijí. Vznikaly úžasné věci! Je fakt, že některé své vtipy jsem tam chtěla mít skoro doslova, ale stejně tak tam jsou hlášky, které si vymyslela děvčata. Často to vznikalo prostě náhodou. Víte, on se nám všem moc dobře nepamatuje text, takže první zkoušky byly každá málem o něčem jiném. Ale jak to krystalizovalo, tak se z každé úspěšné improvizace něco zachovalo. Když se mi to líbilo, tak jsem to uhladila, aby to sedělo s celkem a jely jsme dál. Takže děvčata se skutečně podílela na celkovém vyznění hry.
Vy jste každopádně v této hře scénárista, režisér, autor a herec v jednom. V jaké roli se cítíte nejlépe?
Asi jako autorka a herečka. Kdybychom tak měly režiséra... Nebo kdybych se mohla rozdvojit! Moc mi chybí, že sebe sama nevidím. Vlastně až na videu.
Požádaly jste o radu někoho z profesionálů ve svém oboru při psaní či zkoušení hry nebo jste si se vším poradily samy? Zkrátka, máte nějakého konzultanta, kterému můžete zavolat o radu či názor?
Když jsem začínala, tak jsem propadla panice a zoufale hledala ve dvorské knihovně nějakou příručku, něco jako "Dramatikem snadno a rychle”. Paní ředitelka Staníková byla skvělá, hledala pro mě, co mohla, nakonec našla něco o dramatizaci pohádek. Já to poctivě četla, ale zjistila jsem, že tomu vůbec nerozumím. Protože tehdy nebyl čas se něco rozsáhle učit, vsadila jsem na intuici - co už mi taky zbývalo :-) Mám jednu kamarádku, velmi vzdělanou dámu, vysokoškolskou profesorku v penzi, která má znalosti a vkus, byť ne praktické zkušenosti. No a s ní jsem prodiskutovávala věci, když jsem měla pocit, že nevím, jak dál.
Jste novinářka a publicistka a psaní textů pro vás tedy není nic nového. Každopádně, na jaká největší úskalí jste při psaní her narazila?
Umím dialogy, ale nemám cit pro divadlo. Tedy ten, který je nutný pro jeho tvorbu. Jako divák to zvládám :-) Takže si myslím, že spousta nápadů a možná i dialogů by se dala lépe prodat, kdyby to měl v ruce profesionál.
Jaké máte další plány nejen s hrou Maják, ale také ochotnickým doubravickým spolkem?
Mám nápad na další hru, ale bude to cesta trnitá. Nejen to vymyslet, ale obecně udržet soubor funkční. Gabriela má malé dítě, nastoupila do zaměstnání po mateřské, její volný čas se měří v miligramech. Zatím je o nás zájem - tedy o Maják, měly bychom hrát v dubnu v Třebihošti, třeba přijdou i další nabídky. Uvidíme. Každopádně nás to všechny moc baví, nechtěly bychom, aby celý projekt zahynul na nedostatek času.
Zároveň bych chtěla poděkovat všem, kdo se o nás zajímají a ještě navíc nám to řekli. Jako v každé činnosti, i my jsme občas čelily pocitům marnosti, když se nám nedařilo. A ty nadšené dotazy, kdy se lidé těšili na naši hru - ty nás hrozně povzbuzovaly. Za to jsem vděčná!
Jste novinářka a publicistka, psaní je tedy vaším živobytím. Bylo tomu tak vždycky?
Když byly děti malé, tak jsem pracovala leckde - prostě Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Dělala jsem na přípravě železničních staveb, účetnictví i v softwarové firmě. Teprve když byl mladší syn v první třídě, tak jsem začala profesionálně psát - jako odborná novinářka (ekonomické zpravodajství). To bylo v roce 1997. Od roku 1988 až do roku 2006 jsem pracovala jako odborná novinářka v oboru ICT (informační a komunikační technologie), nejdřív jen pro nakladatelství IDG Czech, později pro více titulů jako novinářka na volné noze. To už jsem psala i fejetony do různých časopisů. Od roku 2006 do roku 2011 jsme žili v zahraničí (Norsko, Anglie), a tak se mi odborná kariéra přetrhla. Po návratu ze zahraničí pracuju hlavně pro ČRo Hradec Králové, součástí mého života je určitě aktualizovaný webový „zvířetník” na Dedeníku.
Přeji spoustu dalších divadelních her a povedených představení.
Kateřina Sekyrková
Boučkovo loutkové divadlo BOĎI Jaroměř bude bavit děti i v roce 2017 |
Vaše komentáře |