Vyhledej
Zvičina > Co se děje > divadlo

Maják aneb divadlo! Doubravické ochotnice zaplnily místní hospodu

Redakce / 2.11.2016
Nikdy mě to nenapadlo. Já, a dramatik! Je to dva roky, co jsem horečně sháněla v královédvorské knihovně nějakou příručku, nejlépe s názvem „Dramatikem snadno a rychle“ a dlužno říct, že jsem ji nesehnala. Tak jsem se k tomu musela postavit čelem a vymýšlet dávno vymyšlené:))

FOTOGALERIE - Divadlo v Doubravici - Maják

Všechno začalo v září 2014, kdy jednu z našich mladých sousedek, takto hybatelku dětských aktivit na vsi, napadlo, že by bylo dobré, kdyby naše vesnice měla svoje ochotnické divadlo. Ona ho kdysi mívala a prý dobré! Však jsou na půdě budovy místního úřadu ještě uložené staré kulisy. A tak Kristýna zareagovala automaticky – je to něco od slova, tak by to mohla být moje parketa, ne? 

Nejdřív jsem měla chuť se jen smát – je září, a ona by ráda, abychom na Vánoce hrálo vánoční hru. To přece není možné! Není možné? Ten nápad mi vrtal v hlavě. Nu, a protože jsem o psaní her, zkoušení a hraní divadla nevěděla prakticky nic, tak zvědavost zvítězila a já na to kývla. 

Rychle jsem pochopila, že psát povídky a psát divadlo rozhodně není to samé. Následovalo ne příliš překvapivé zjištění, že být principálem může být zábava, ale dá to zabrat – nevylíhla jsem se s povahou vůdce a už vůbec nejsem organizátor. 

Ale když se blíží deadline, která znamená veřejnou premiéru, na kterou se z různých důvodů těší málem celá vesnice, tak v sobě člověk umí najít netušené rezervy. Dokonce i v případě, kdy mu z časových důvodů odpadne herec, se kterým scénář počítá, a sama autorka se chcouc nechcouc musí vtělit do role dědečka Rudolfa:))

Hru „Takové obyčejné Vánoce“ jsme hráli v sobotu 20. prosince 2014 a já… jsem se asi zamilovala. Protože vidět, jak můj text, moje výmysly, ožívají v osobnostech herců, jak oni moje nápady berou za své a dále rozvíjejí, aby to dohromady vykvetlo v něco neopakovatelného, to mi učarovalo. 

Musím uznat, že jsme měli velký úspěch. Sál hospody U Hrdinů v Doubravici byl našlapán, někteří lidé stáli, pár nešťastníků, kteří se nedostali dovnitř dokonce nakukovalo okny. Lidé se ze srdce smáli našim vtipům – co víc jsme si mohli přát? O hře se mluvilo dlouho a popravdě stále mluví. 

Osměleni úspěchem jsme se rozhodli pokračovat dál. Během jara 2015 jsem napsala hru s názvem „Pomoc, babička se vdává“, v létě se všichni rozeběhli, na podzim jsme začali zkoušet a zjistili, že to nejde. Náš jediný mužský herec prostě nedokázal najít čas, zkoušky se stále odkládaly, až mě přiznal, že ten čas najde jen pár krátkých zimních měsíců, kdy může omezit práci kolem domu. 

Člověk musí pochopit, kdy věci nemá cenu tlačit dál, takže jsem zkoušení hry zrušila. Jenže nám čtyřem statečným pozůstalým se po divadle stýskalo. Zkoušky nám dávaly mnohem víc, než jen prostý nácvik divadelní hry a chtěly jsme pokračovat. Následovalo tedy nevyhnutelné: napiš něco pro nás čtyři! 

To se řekne, napiš! Ale co? O čem? Nemám ráda frašky, smích jen pro smích, vždycky potřebuju s tématem čehokoliv, co tvořím, nějakým způsobem souznít. Ne přímo v rovině osobní historie, ale tím, že to téma považuju za důležité, že o něm něco vím (ano, tady se hodí osobní prožitky:)) a že mám z nějakého důvodu pocit, že by se o tom tématu mluvit mělo. 

A tak jsem začala psát hru o strastech s hubnutím – a o tom, jak často se hubne z úplně špatných důvodů. Psalo se mi hezky i těžko. Hezky proto, že jsem svoje herečky v jejich rolích přímo viděla – a těžko proto, že prostě pořád ještě neumím napoprvé trefit ten správný divadelní tón, musím na něm pracovat. Holky byly skvělé – já si na nich zkoušela všechny svoje nápady a ony je rozvíjely. 

A tak jsme se lenivě bavily, já přepisovala kusy scénáře tak co dva týdny a pak přišlo léto. Martin přitvrdil a pravil, že nám sice tu psinu přeje, ale pokud to máme někdy hrát, tak si musíme stanovit závazné datum premiéry. A rozhlásit to po vsi, aby bylo jasné, že to je závazné! Tak jsme se dohodly, že tak oslavíme náš státní svátek – a pátek večer je stejně v hospodě nejlepší. 

No a pak už to byl sešup z prudkého kopečka. Když skončily všechny letní aktivity a my se konečně začaly scházet v plném počtu, tak jsme zjistily, že vůbec nic neumíme – a včetně mě, která to napsala! Navíc jsme začaly zkoušet v sále hospody, což vydatně podporovalo zvědavost místních štamgastů. Abc

Název hry: Maják

Scénář a režie: Dagmar Ruščáková

Hrají: 

Róza – Lucie Baliharová

Irma – Gabriela Lašťovka

Zdena – Dana Paulová

Matylda – Dagmar Ruščáková

Kulisy a trička vyrobila: Kateřina Hornychová

Já se začínala premiéry děsit, protože tolik lidí mluvilo o té minulé hře a zjevně čekali, že se zase budou děsně smát. Jenže já jsem nepsala primárně veselohru! Slyšela jsem x-krát spojení „ženský Cimrman“ a pokaždé ve mně pokleslo srdce o kousek níž. Když se mi to povede, a lidé se budou smát, vezmou to jako normu. Co se stane, když se nebudou smát tak, jak očekávají, no? 

Snažily jsme se, jak to šlo. Mnoha vrstvami oděvů jsme bojovaly se zimou v ledovém sále. Chlapi ve výčepu, sedící u hřejících kamen, se radostně ptávali, jestli zkoušíme Dobytí severního pólu. Nezabily jsme nikoho – konec konců, potřebujeme diváky:)) Ve čtvrtek 27. října jsme měli generálku, která dopadla neslavně. Není divu, že v pátek 28. října už nervozita citelně stoupala.

Nakonec jsme se prostě do toho hraní vrhly po hlavě. Nejsme profesionálové, není to Zlatá kaplička (I když Martinovi jen nedostatek času zabránil vyrobit nápis Doubravice sobě:)) a rozhodly se, že aspoň my se tedy bavit budeme:))

Na výsledek se můžete podívat sami. Lidé byli nakonec prima, hodně z nich nás chválilo – eh, nejčastěji pro naše přirozené hraní:)) Na to jsem dokázala odpovědět jediné – my nic jiného neumíme :P A víte, co mě potěšilo nejvíc? Když mi asi hodinu po představení, po jednom mém hlasitém povzdechu, odpověděli lidé poslední hláškou z našeho představení. Kdo ví, třeba bude i tato hra mezi lidmi žít:))


Dagmar Ruščáková


Záznam hry „Takové obyčejné Vánoce“ najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=5WfcDsnzhq0 

Související články
Když se ve Dvoře nic neděje a hokej se pere s divadlem
Žena - Vlčí mák v podání Hany Maciuchové v Hankově domě
Maják - představení doubravických ochotníků míří do Dvora Králové
Vaše komentáře

Přečteno 1362x