REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Víme, jaký je počet bezdomovců v ČR a našem kraji?
Nevíme, nové statistiky jsou zpochybňované a vzhledem k objektivní realitě velmi nepřesné. Co se týče počtu osob bez domova v ČR, odhaduje se tento počet na 68 000, ale až 120 000 osob je reálně bezdomovectvím ohroženo. Tato statistika totiž nehovoří o skrytém či potenciálním bezdomovectví, které je velmi zásadní a může být stejně nebezpečné. Registrovaní bezdomovci jsou již zpět zachycení v sociální síti, zatímco ti ostatní nevyužívají služeb prevence, což se může rovnat vyšším rizikům inklinace k páchání trestné činnosti, šíření infekčních chorob, k rozvíjení duševních onemocnění atp.
Jak to vidíte reálně vy, jako člověk, který v tomto oboru pracuje?
Město Dvůr Králové nad Labem mělo v loňském roce registrovaných 17 bezdomovců, nicméně těch ostatních osob, které se nacházejí ve stejně závažné situaci je, dle mého hrubého odhadu, zhruba 5x více.
Jaká je vlastně definice bezdomovce?
Já ho vnímám jako člověka v tíživé sociální situaci spojené s bydlením. Je to jednoduché, ale všeříkající. Je to člověk spící na zastávce a zahřívající se alkoholem, aby přežil těžkosti všedního dne. Nemá se kde umýt, uvařit si čaj a připravit jídlo. Ale stejně tak je bezdomovcem ten, kdo přišel o práci, nemá na nájem, a tak už tři měsíce přespává u kamaráda, který se ho nemůže zbavit, protože ví, že nemá kam jít a z čeho mu přispět na stravu? Zkrátka je to člověk, který propadne sociální sítí, neudržuje mezilidské vztahy a není schopen (protože nemá potřebné možnosti, schopnosti a dovednosti) tuto problematickou situaci řešit sám.
Jsou bezdomovci pro společnost nebezpeční?
Tito lidé nebývají nebezpeční pro společnost více než jakýkoliv jiný její člen. Společnosti se straní a konflikty většinou nevyvolávají. Pokud se stávají situace, které se řeší s bezdomovci, jsou většinou způsobené někým z veřejnosti: občany, kteří tyto lidi špatně snášejí a nechtějí je mezi sebou. Nebezpeční však mohou být "bezdomovci", kteří trpí závažným duševním onemocněním, např. psychózou. Tito nejsou léčeni a tudíž může dojít k situacím, kdy někoho napadnou nebo ublíží sami sobě. Důvodem zvýšené agresivity může být i deprese vzniklá z dlouhodobého pobytu na ulici a ze samoty, či z nedostatečné saturace základních životních potřeb aj.
Jaké sociální skupiny jsou nejvíce ohroženy v nejbližší době bezdomovectvím?
V současnosti nejčastěji propadají sociální sítí lidé s duševním onemocněním, o které už se nezvládne, nebo nechce postarat jejich rodina (pokud nějakou mají). Další skupinou, která je v současnosti velmi ohrožená jsou nízkopříjmoví senioři. Další naopak mladí lidé, kteří inklinují ke snadno získatelným finančním půjčkám či úvěrům, resp. k dlouhodobým finančním závazkům, které nezvládají kvůli neschopnosti či nemožnosti setrvat v zaměstnání. Další jsou lidé se závislostí, a nejedná se jen o alkohol či drogy, ale také gambling a novinkou je závislost na sociálních sítích. Další významnou ohroženou skupinou bývají lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z detenčních ústavů či z dětských domovů.
Jak se o vaší službě bezdomovci - vaši klienti - dozvědí?
Lidé se o naší službě dozvídají jak od sociálních pracovnic z městského úřadu, tak od pracovnic úřadu práce, často také z úst strážníků městské policie a v neposlední řadě si tuto informaci předávají sami mezi sebou. Přeci jen jsou si všichni svým způsobem blízko. Člověk bez domova již většinou má podobnou zkušenost ze širší rodiny. Je to jeden z fenoménu bezdomovectví.
Chtěla jste tím říct, že se bezdomovectví "dědí"?
Pokud mohu ze zkušeností soudit, tak příčina v bezdomovectví má cca v 90 % souvislost s nedostatečným rodinným zázemím v dětství (vyjma seniory a duševně nemocné). Uvedu příklad na sociální skupině matek s dětmi. Na té je to ideálně vidět. Matky, které samy byly vychovány v tíživých či nevyhovujících podmínkách a z různých důvodů se ocitly v azylovém domě, zde vychovávají své děti. Objíždějí tato zařízení napříč republikou (v každém mohou zůstat maximálně 1 rok). Jejich děti zažívají tyto podmínky dlouhodobě, střídají základní školy, stávají se nepřizpůsobivými, citově oploštělými a nejsou schopny jakkoliv ovlivnit tento koloběh. Inklinují tedy velmi k tomu, že své vlastní děti vychovají ve stejných podmínkách, podobným způsobem.
S jakým nejčastějším předsudkem se u bezdomovectví setkáváte?
Sama za sebe pociťuji, že je v této oblasti trvalý nedostatek pracovníků, kteří dokážou vnímat tyto osoby jako sobě rovné a s jejich vlastní hodnotou. Díky tomu je velmi těžké motivovat lidi postižené ztrátou domova (v souvislosti s tím postupně přijdou o sociální, zdravotní, pracovní a jiné návyky) k tomu, aby znovu začali "něco sami za sebe a pro sebe chtít". Aby vůbec měli cíl a postupně i vůli se k němu propracovat. Toto je těžká práce, která leží na bedrech pracovníků.
Zmínila jste seniory a duševně nemocné jako další ohroženou skupinu bezdomovectvím. Přibližte mi, jak se tyto dvě cílové skupiny k vám dostávají: senioři mají přeci možnost pobývat v domovech důchodů a duševně nemocní lidé ve zdravotních zařízeních.
Zmiňovala jsem nízkopříjmové seniory - to jsou lidé, kteří mají vypočítaný velmi nízký důchod, blízko hranice životního minima. Díky vyplácenému důchodu však nemívají nárok na dávky státní sociální podpory, a tak se ocitají v azylových domech či noclehárnách. Nebo jim zemře životní partner a oni nejsou schopni se o sebe postarat sami a nikoho nemají. Dostat se do domova důchodců není nic samozřejmého. Výjimkou nejsou případy, kdy je škrtne rodina, protože jim již odevzdali vše, co měli, a k tomu je péče o starého člověka náročná i pro běžnou rodinu...
A duševně nemocní?
Žít s člověkem s těžkou poruchou osobnosti nebo s člověkem s psychózou je velmi složité. Díky excesům nemocného rodina péči po čase vzdává, protože jsou závažně narušeny rodinné vztahy. Umístit do pobytového zařízení člověka se např. se schizofrenií je velmi obtížné. Česká republika nedisponuje mnoha lůžky a preferuje se zde právě vyšší míra podpory rodiny. Když tato selže, zbývá například chráněné bydlení, výjimečně domovy se zvláštním režimem a dočasně azylové domy či noclehárny. Důležité je zde zmínit, že takto diagnostikovaní klienti jsou vždy zamedikováni, nicméně léky často neužívají, protože se po nich "necítí dobře”, nebo to pro ně není důležité.
Je každý bezdomovec schopný pobývat v Azylovém domě, který poskytuje až roční podporu bydlení a odborné pomoci?
Pro člověka bez domova není nic důležitějšího než jeho vlastní svoboda. Mnohdy proto, že nic jiného již nemá. Azylový dům je režimové zařízení a ne každý je schopen dodržovat pravidla, která v těchto zařízeních bývají nastavena. Svoboda má pro tyto lidi obrovskou hodnotu a raději tyto sociální služby, které jim svobodu v jistých věcech omezují, nevyhledávají.
To zní jako začarovaný kruh.
Do jisté míry také je, avšak nemusí být. Služeb Azylového domů může využít jen člověk, který splní dvě důležité věci: musí být schopen a ochoten změnit svou sociální situaciů. Za vším už od prvopočátku stojí vlastní vůle klienta. Tento je vždy soběstačný a zodpovědný sám za sebe.
Člověk, který není schopen režimu Azylového domu, tomu nabídnete služby Noclehárny?
Ano, klient, který nezvládne podmínky stanovené pro azylový dům, může využít služeb Noclehárny. Znamená to však pro něj to, že přes den prozatím nemá kde být.
Co je tedy cílem Noclehárny - aby bezdomovec přežil zimu?
I člověk, který není schopen dodržovat řád, řídit se pravidly a jehož svoboda je pro něj vším, je stále člověkem. A ten se potřebuje někde umýt, vyspat a najíst a zároveň se mít odkud odrazit při eventuelním pokusu o změnu své situace. Neméně důležité je zde působení pracovníka a vliv prevence.
Záchranná síť pro bezdomovce v podobě Azylového domu a Noclehárny funguje ve městě od roku 2011/2013. Jak řešili tyto situace bezdomovci předtím?
Do dnešní doby se potřeba Azylového domu i Noclehárny potvrdila. Například služby Azylového domu využila od jejího počátku do roku 2015 (tehdy to začala být služba i pro spádové obce) bezmála stovka klientů, což byl na 17tisícové město skutečně vysoký počet. Stav před rokem 2011 je otázka na městskou policii, která jejich životní příběhy a pobyt venku měla dobře zmapované a tu prvotní pomoc jim vlastně poskytovali strážníci tím, že je vyhledávali zejména v zimním období, aby se přesvědčili, že jsou v pořádku, případně nabídli pomoc.
Jaké jsou náklady na službu Noclehárny a kdo ji platí? Platí si něco i sám klient?
Tato služba nepatří mezi nízkonákladové, nicméně velice potřebné. Naším zřizovatelem je město Dvůr Králové nad Labem, které o službu typu noclehárna stojí a které se z převážné většiny na rozpočtu podílí spolu s Královéhradeckým krajem a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Klienti samotní si platí za noc 20 Kč. Přispívají i drobní živnostníci, laická veřejnost formou příspěvků do sociálního šatníku a potravinové banky. Potravinová banka nám z loňské akce Noc venku vydržela vlastně až do dnešních dnů. Jako vstupné je zde totiž brána trvanlivá potravina.
Kapacita Noclehárny je také omezená. Stalo se někdy, že jste museli příchozí odmítnout?
I vzhledem k aktuálním problémům současnosti se nám opakovaně stalo, že jsme z kapacitních důvodů byli nuceni klienta odmítnout. Někdy však nepřijetí brání nedodržení některé z následujících podmínek: klient musí být v dlouhodobé (toto je relativní pojem, záleží na okolnostech) tíživé životní situaci spojené s bydlením, musí mu být nad osmnáct let a zároveň musí mít trvalé bydliště ve městě Dvůr Králové nad Labem nebo ve spádových obcích. Zároveň klient nesmí být opilý, i když zrovna tato podmínka není vždy reálně splnitelná, určité meze však existují. Na Noclehárně není zároveň bez výjimek tolerován jakýkoliv alkohol.
Jakou letos očekáváte v Noclehárně sezonu? Bude ji letos potřebovat méně nebo více lidí? Připravujete nějaké novinky či změny?
Využívání služby velmi závisí na počasí, je tedy těžké odhadnout, jaká bude sezona. Co se týče noclehárny, tak novinky ani změny nechystáme, prozatím se nám daří službu pružně přizpůsobovat potřebám klientů v průběhu sezóny.
Existuje někde v zahraničí vzor, jak příkladně s bezdomovci pracovat?
Relativně nově se v zahraničí objevil tzv. model Housing first, kdy se jednoduše vezme potřebný klient z ulice a ten začne ihned bydlet v sociálním bytě, který je již vybavený veškerými elektronickými spotřebičemi a vším, co je k běžnému způsobu života potřeba. Má zajištěny dávky a k ruce každý den sociálního pracovníka, který jej "vede" a pomáhá mu se zajištěním běžného chodu domácnosti, včetně nalezení zaměstnání. Samozřejmě po omezenou dobu. Přeskočí se tím jakési pomyslené schody, po kterých musí člověk bez přístřeší vystoupat u nás. Sama za sebe si ale mysím, že klient v České republice na toto v současné době není připravený a že by se tento model snad měl přebírat postupně. Je totiž velmi nákladný a rizika, že se nepodaří takto bezdomovectví vymýtit, jsou vysoká. Prozatím jsou u nás běžné vybydlené byty a rozprodané základní vybavení, které se již tak jen velmi těžko a pracně podaří zajistit. Ne vždy se tak však stane z vůle klientů. Mnohdy jsou totiž donuceni současným systémem a podmínkami, které nejsou schopni dodržet a splnit. Tato problematika je vnitřně velmi složitě diferencovaná.
Děkuji za rozhovor
Kateřina Sekyrková
Vaše komentáře |