REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Před dávnými časy, když byla Zvičina zarostlá hustými, nepřístupnými lesy, usídlil se ve stráni mladý drak. Lidé mu neřekli jinak než Třembrusák. Tahle potvora byla pravděpodobně příbuzná s trutnovským drakem Trutem, snad to byli bratranci. Když se ti dva dali do honičky, způsobili tolik škody a božího dopuštění, že musel zasáhnout i sám Krakonoš. Spustil na ně lijavec, aby jim zchladil horkou krev, a když to nestačilo, přidal pár hromů a blesků. Pak byl konečně klid.
Časem se Trut odstěhoval do Brna a Třembrusák zůstal sám, hlídal poklad na Zvičině, tloustl a měl se dobře. Jenže se na stráži u pokladu nudil. Začal si vymýšlet různé skopičiny, trápil vesničany, kteří ho živili, různými malichernostmi, vyhrožoval jim vypálením obydlí, když nesplní jeho přání. Vrcholem bylo, když přišel s nápadem, aby mu dávali mladé dívky. V okolních vsích nastalo velké pozdvižení. Mladá děvčata v houfech opouštěla rodné vesnice a lidé si tam lámali hlavu nad tím, jak se zbavit drakova nelidského požadavku.
I starý Vopršálek přemýšlel, jak na něj, měl totiž dospívající vnučku. A tak se jednoho rána vypravil za drakem, že se prý s ním nějak domluví. Vzal sukovici, obul si vyšlápnuté boty, dostal od ženy požehnání a pár buchet a vydal se ke Zvičině.
Když dorazil před jeskyni, drak zrovna vylézal ven, aby si na sluníčku vyhřál kosti po zimě.
“Co tu pohledáváš? Vedeš mi nějaké děvče?” vybafl hned drak.
Vopršálek, celý zkoprnělý, ze sebe vysoukal pozdrav a nabídl drakovi buchty, protože nic jiného neměl. Drak, po dlouhé zimě vyhládlý, buchty s chutí snědl. Zatím se Vopršálek vzpamatoval a vyprávěl drakovi, že všechna děvčata náhle onemocněla nějakou záhadnou nemocí.
“My máme o vás strach, abyste taky neonemocněl. Kdo by pak hlídal poklad?”
Drak znejistěl a dostal strach.
“Co budu dělat? Mám se taky odstěhovat?” vyptával se starého Vopršálka.
“To ne,” povídá Vopršálek, “my to uděláme jinak. Namísto mladého děvčete vám dodáme každé jaro k jeskyni pannu z buchtového těsta.”
To se drakovi zalíbilo.
“Dobře, ale panna musí mít alespoň dva a půl metru. A kromě toho chci ještě trakař tvarohových, makových a povidlových buchet,” vymínil si drak. A na to si plácli.
Dohoda platila a od těch dob měla podzvičinská děvčata klid.
Čas plynul jako voda v řece a podzvičinské obce se dodávkách pečiva střídaly. Jenže přišel hladový rok, byla mizerná úroda a muselo se šetřit. Tak vznikl problém, z čeho napéct buchty pro draka, když je mouky tak málo.
Na poradu se sešli rychtáři ve zvičinské hospodě, ale nic nevymysleli. K zasedání se nachomýtl pytlák Karban, a jak tak poslouchá, povídá najednou:
“Nerad vás ruším, ale jednu radu bych měl. Na polích leží mnoho oblázků. Sesbírejte je a těsto namíchejte ze sádry. Drakovi namluvte, že je to recept z uherské kuchařské knihy. Uvidíte, co to s ním udělá!”
A tak se upekly vylepšené buchty. Drak se do nich s chutí pustil. Ale ouvej. V žaludku ucítil podivnou tíhu a spěchal se hned napít ke studánce. Vypil všechnu vodu ze studánky a pořád měl žízeň, tak se vydal k rybníku. Pil a pil, až byl jednou takový. Pak se vydal na zpáteční cestu do své sluje. Břicho mu ale cestou prasklo, všechna voda se vyvalila ven i s oblázky a bylo po drakovi.
Od té doby se tu žádný drak neukázal. Jeskyně se zavalila a vyvěral odtud jen pramínek čisté vody. Lidé na všechny hrůzy zapomněli a po večerech vzpomínali, jak se pekla panna z těsta.
O tom, jak skončil podzvičinský drak, kolovala ještě jedna pověst. Prý se doplazil až k Labi do Tešnova, kde mu prasklo břicho a oblázky tu vytvořily jezírko, na jehož místě později vznikla přehrada. Je ale málo pravděpodobné, že by se drak s tak obrovskou žízní doplazil tak daleko.
Zdroj: Královédvorské pověsti, vydala knihovna Slavoj, 2004
Vaše komentáře |