Archa světel a stínů - dokument, který nezapadne

Nejen pro Dvoráky to byla výjimečná příležitost: v následné besedě se diváci dozvěděli informace o náročném získávání originálních záběrů přes těžko dostupná muzea a archivy v USA, ale také o vyplnění vizí manželů Johansonových, kteří si již před 100 lety uvědomovali výjimečnost živočišného fondu v Keni. Dvorské kino zaplnili zejména lidé, kteří zde ve Dvoře mají blízko k místní zoo včetně pana ředitele Rabase. I ten měl rozhodně co říct k současnému stavu zvířat v Africe, kdy mezi jeden ze současných projektů zoo patří návrat téměř vyhynulých nosorožců zpět do Afriky.

Manželé Johansonovi byli vizionáři - oba extrémně zvídaví a stateční, protože plout na začátku 20. století z Kansasu do Afriky se záminkou jeho objevování a dokumentování bylo bráno jako cesta za smrtí. A o život jim skutečně šlo - a několikrát. U kanibalů, ale i při natáčení zvířat. 

Přežili i díky tomu, že byste těžko hledali sehranější dobrodruhy. V tomto nedávném čase bylo velmi výjimečné postavení Osy Johansonové vedle svého manžela Martina - bylo totiž rovnoprávné. I když manželé měli ve svém rovnocenném postavení jasno, tuto roli ženy nezvládl mnohý jejich zaměstnanec - Martin neváhal a takové muže propouštěl. Věděl, že při neuposlechnutí rozkazů jeho ženy jde všem v divoké Africe o život. Bohužel filmová studia tehdy neuváděla Osu v titulkách ani jako autorku, ačkoliv 60 % úspěchu pocitvého dokumentu šla právě za ní. Tehdejší nerovnoprávné postavení ženy a muže v USA se také projevilo po tragické smrti Martina, kdy Osa dluhy splácela několik let, zatímco stejnými přednáškami by je Martin splatil za půl roku.

Deset let pátral Jan Svatoš po materiálech, které manželé Johansonovi za dobu svého putování Afrikou natočili. A dostal se dále než National Geographic. Dle fotografií našel při svém bádáním v Keni například strom, u kterého měli Johansonovi postavenou temnou laboratoř. Sepsané takto na papíře to může vypadat jako bezvýznamná událost, ale během zhlédnutí dokumentu Jana Svatoše, kde je dokázáno, že manželé se snažili místo svého pobytu vrátit po opuštění do původního stavu, se tento objev stává přelomovým. Právě manželé Johansonovi dali místu, kde 4 roky bydleli a postavili si tam i temnou komoru, jméno: Rajské jezero, kráterové jezero na severu Keni na hoře Marsabit ve výšce přes 1500 m n.m. Zde Jan Svatoš se svým týmen, a zejména manželkou a kameramankou Romi Svatošovou Strakovou (i ve 21. století se těžko hledá dokonalejší partner…) dokumentovali odlehlé kouty vyprahlého keňského severu starými fotografickými i filmařskými aparáty. Stejně jako manželé Johansonovi. Ti však tenkrát měli tým 200 lidí a velbloudů, kteří tahali přes Keňu výstroj včetně kamer, přístrojů a filmů. I o tom, jak bylo těžké materiály uchránit před vlhkem a horkem dokument Jana Svatoše pojednává. 

Smutnou pravdou bohužel zůstává, že i přes náročnost získávání originálních dokumentů nejsou kilometry tohoto jedinečného zpracovány - digitalizace je drahá a kola filmů tak čekají v téměř nepřístupném archivu v USA na finančního dárce a následné zpracování. Nebo nadšence jakým je třeba Jan Svatoš. Tomu se podařilo ve spolupráci s muzeem manželů Johansonových v Kansasu získat alespoň část zpracovaných snímků za velmi vstřícných podmínek. A tak máme dnes možnost zhlédnout v nezávislé distribuci dokument, při kterém z lidského počínání doslova mrazí. 

Na ČSFD má tento snímek nyní 92 % a promítá ho kolem 60 kin. Zároveň míří i na vybrané filmové festivaly, takže o něm jistě ještě uslyšíme.

Kateřina Sekyrková